Když větrat nestačí — zpráva z karantény

Momentálně jsme v karanténě v naší pražské garsonce. Nese to s sebou mnohá úskalí, ale taky to, že jsme zase po dlouhé době spolu doma, což je skvělý. Dokud není potřeba vyvětrat.

V zimě takový Indonésan v Čechách trpí — dokud si nenajde způsob, jak si to taky užít. Ten můj doma velmi trpí větráním a nadává na mou potřebu čerstvého vzduchu. Ona to možná nebude úplně kulturní záležitost, znám ryze české rodiny s podobným problémem. To jen já si to spojuju s odlišností našich minulostí a myšlení, protože v Indonésii je pořád teplo a není zvykem se v domě přiobléct, když se větrá.

Napadá mě ale, že on dost možná není alergický na větrání samotné jako na to, jakým způsobem otvírám okna a jak to prezentuju. A jak bezohledně jdu za svým a vůbec se neohlížím na to, jestli je pro tak obyčejnou věc, jakou otevření okna je, vhodná příležitost.

Vyvětrat způsoby komunikace

Až budu za pár let vyprávět dětem, jaký byl svět v době pandemie, řeknu jim, že jsme se hezky semkli jako rodina. Že jsme byli hodně spolu, a s babičkami a tetami jsme si často volali a byli v kontaktu víc než před tím. Sdíleli jsme každodennost a měli jsme se vlastně dobře. Povím jim, že to bylo náročné období, ale vyšli jsme z něj posílení.

Určitě jim ale budu muset říct, jak moc byli lidi v tu dobu od sebe vzdálení. Přes všechny moci internetu sbližovat. Každý byl uzavřen ve svém světě, takže jsme byli dohnáni k tomu, abychom se vypořádali sami se sebou. Je to příležitost, které ne každý využil. Není to vůbec jednoduché.

Extrémní situace s sebou nese i extrémní projevy reakcí na ni. Těch hejtů na internetu! Jeden proti druhému, všichni proti jednomu, podporují se vzájemně v hnusárnách, protože slova nic nestojí. Tuhle dobu bych mohla taky charakterizovat slovy:

Absolutní neporozumění jeden druhému.

Nedávno jsem na Facebooku v jedné obyvatelské skupině narazila na diskusi o tom, kdo bude volit Babiše. Překvapivě jsem to hned neodscrollovala, ale přečetla jsem si některé reakce. Kolem mě je takových lidí opravdu jak šafránu, proto jsem byla překvapená, jak někteří lidé celou situaci vnímají. Pro některé je on vážně ztělesněním lidskosti a ochrany všech před nákazou.

Velice mě překvapila moje vnitřní reakce na taková prohlášení. Jakkoliv s tím nijak nesouzním, vůbec mě to nepobouřilo, ani jsem neměla chuť na to reagovat argumenty. Vysvětluju si to tím, že mi v tu chvíli došla jedna věc. Tahle doba nám víc než kterákoliv jiná ukazuje to, co už se dávno ví — každý si žijeme ve svém světě, kam pouštíme jen některé věci, a to více, či méně.

Co člověk, to vnitřní svět. Kolik lidí, tolik světů.

Někdo má premiéra za zločince, jiný za dobrodince. Někdo má celé tohle dění za spiknutí, jiný za nutné zlo. Někdo si myslí, že svět je v troskách, jiný má za to, že se čistíme a obrozujeme do nové éry. A lze žít i s tím, že ne každý sdílí tu mou pravdu. I s tím, že taky ten můj svět je omezený.

A k tomu: Čím víc se uzavíráme před jinými názory, tím víc se prohlubují rozdíly mezi námi a zapomínáme, že jsme vždycky žili společně a že to vždycky šlo. A jde to i teď, i když ty si myslíš něco úplně jiného než já. Možná nakonec nejde o to, porozumět názoru druhého, jako o to, nechat ho žít v jeho světě.

Pravda má jednu skvělou vlastnost, a tou jest: že nepotřebuje, aby jí nikdo věřil. Nemusí se nikomu vnucovat, projeví se sama. Je fajn tomu věřit. Pak totiž odpadne potřeba každému vysvětlovat tu svou pravdu. Protože to, co vnucuju, je jen můj pohled na věc. A ten druhý k tomu časem dojde, nebo nedojde.

Jak souvisí naše domácí mikroválky o vzduch s krizí komunikace během pandemie?

Myslím že velice. Vlastností vnitřních světů je, že pro druhé jsou naprosto neuchopitelné. Jediné, co můžu udělat, je, že uchopím ten vlastní a … a třeba ho sladím s tím druhým aspoň do souzvuku. Můžeme existovat vedle sebe, třeba i spolu žít v jedné domácnosti a mít se rádi, a přitom si nevadit.

Všichni se dnes ohánějí tím, že člověk se musí ponořit do sebe a tam hledat hlubiny. Jasně, ale není součástí toho i skutečný ohled na druhé? Ten, který vychází z niterného pozorování komunikace toho, co mezi lidmi nelze popsat slovy?

Má-li svět jakožto průnik všech našich světů být co k čemu, musíme máknout na sobě. Beru si tedy za úkol v těchto 14 dnech se naučit větrat doma tak, aby to neprudilo nikoho v bytě. Budu muset asi použít láskyplnost, ohleduplnost a taky odvahu neprosazovat svoje názory za každou cenu a počkat třeba chvíli, než bude příhodnější konstelace.

Však on taky pochopí, že čerstvý vzduch mu pomůže. Když ho k tomu nebudu nutit, zjistí to možná i dřív.

 

Míša Tomanová
Propojuji kultury, českou a indonéskou. Indonésie naplňuje mou duši radostí a koluje i v žilách mých dětí. Mám ji denně doma na talíři (můj milý je kuchař z Bali). Ze srdce ráda o Indonésii vyprávím lidem (na přednáškách i na cestách). Z Indonésie vozím krásné tradiční látky BATIK a učím lidi, jak si z jednoho kusu uvázat třeba kalhoty. Můj příběh