Život v objetí Indonésie

Indonésie naplňuje mou duši radostí a koluje i v žilách mých dětí. Mám ji denně doma na talíři (můj milý je kuchař z Bali). Ze srdce ráda o Indonésii píšu a vyprávím lidem (na přednáškách i na cestách). 

Z Indonésie vozím batiky – krásné tradiční látky – a učím lidi, jak si z jednoho kusu uvázat třeba kalhoty. 

Můj život je propojen s Indonésií – s tou částí planety Země, která je roztroušena po více než 17 tisících ostrovech okolo rovníku. Studovala jsem tam a cestovala, vozím odtamtud krásné látky, které prodávám, a taky jsem indonesistiku vystudovala na FF UK. Osud můj život spojil s Indonésií i skrz rodinu, a tak denně jídám úžasné balijské dobroty a trávím čas se svými nádhernými česko-balijskými dcerami. Život je krásný, voní hřebíčkem a citronovou trávou, na cestu mi šumí moře a hraje gamelan… ha ha, do pohádky to mám hodně daleko.

Přijde chvíle, kdy je třeba začít od nuly. 

Od sebe.

Není to tak dávno, co jsem se úporně snažila dostudovat něco, co jsem už začala, pracovala jsem, abych měla práci, setrvávala jsem v dlouhodobém vztahu, snad hlavně ze zvyku a nostalgie. Byly to doby, kdy jsem dělala spoustu věcí, byla aktivní a v jednom kole, usměvavá a v mnohém úspěšná. Ale chyběla mi vize toho, jak chci skutečně žít. Pak nazrál čas poslechnout cosi v sobě a začít dělat věci jinak — s pocitem, že jsou správné, i když ne vždycky logické.

Taková rozhodnutí a) nikdo nechápe, b) musíte udělat, i když víte, že to bude hodně bolet. Vydala jsem se tedy na cestu do daleka, do neznáma, do temna vlastní povahy a duše, do života mnohdy „z ruky do huby“ a najít to svoje. Byly to dlouhé roky hledání, bezcílného cestování, často plné pocitů absolutní bezradnosti a života na dluh, na ten energetický především. 

Že je mi Indonésie nějak souzená, mi řekla intuice, ještě než jsem tam poprvé jela v roce 2008. Byl to jen můj pocit a zdál se mi trochu trapný — vždyť se mi to vůbec nehodilo, byla jsem ve vztahu a měla zázemí a všechno. Jenže touha pomalu rostla, a tak jsem se v roce 2012 přihlásila na stipendium Darmasiswa a akademický rok 2013–2014 jsem strávila na Jávě, učila se indonéštinu a hledala stopy básníka Konstantina Biebla. Byla to krása, ale pořád jsem cítila, že jsem teprve kdesi na začátku.

Co rok, to začátek

Vracela jsem se pak do svého druhého domova a kvůli mým výjezdům do Indonésie mi krachlo několik vztahů. Nikdo jaksi nechápal, co mě tam táhne. I máma s tátou si mysleli, že je to nějaké přechodné období a že se „zklidním“. Ale sílilo to. Z průvodkyně Prahou se stala průvodkyně po Indonésii, hlavně po Jávě. Celkem jsem v Indonésii strávila přes dva roky života během devíti zásadních cest.

V roce 2015 jsem začala vozit batiky a představovat je lidem v Česku, 2016 jsem nastoupila do prváku indonesistiky na FF UK, abych si rozšířila obzory o Indonésii a jihovýchodní Asii, 2017 jsem začala pracovat v indonéské restauraci, kde jsem si povídala s hosty o mé milované Indonésii, zatímco se rozhodovali, kterou dobrotu si dají, a v roce 2018 jsem začla chodit s milým balijským kuchařem. Týž rok se nám narodila první dcera. V květnu 2021 druhá. Nevypadá to, že by moje cesta vedla jinudy než přes tropické souostroví na rovníku. Přestože jsme na Bali společně ještě nebyli.

Zajímavý život v multi-kulti vztahu?

Ano, jenže…

ON je o deset let mladší než já, pochází z kultury, která snad nemůže být odlišnější od mé, navíc mně dosud trochu nesympatická, příliš zprofanovaná. Na rozdíl od tisíců Čechů, mně neučarovalo Bali, ale zbytek Indonésie. Ale co už.

V naší garsonce se melou kultury, povahy, generace. A čtyři jazyky. Ze začátku jsem ho proklínala, protože právě svou jinakostí narážel na moje stereotypy, které se mi nechtělo opouštět. Nerozuměli jsme si v ničem, přesto jsme museli kráčet vedle sebe a nepustit se. V roce 2019 diagnostikovali naší dceři Ayu nádor ledviny a 2020 jsme procházeli její několikaměsíční chemoterapií. Život nám ukazuje svou křehkost i barevnost. A je jedno, jaké jsme národnosti, všichni se musíme popasovat s vlastními strachy a omezeními.

Teprve teď, po třech letech, cítím vděčnost za to, že se Gede doslova vřítil do mého života a udělal v něm úplně jiný pořádek. Ten však nespočívá v povrchní lehkosti indonéského života, která se zdá zpočátku všem cestovatelům tak okouzlující. Naopak, všechny tyhle iluze mě musely opustit, protože musím čelit každodenní realitě života s cizincem z opačné polokoule. Cítím se díky tomu ale mnohem uzeměnější a silnější než kdy dřív. Nedělám si iluze ani o tom, že je tento proces u konce. 

A tak o tom píšu...

Mám vnitřní potřebu ventilovat to, co cítím a prožívám, skrz text. Už jako dítě jsem psala knihu. Nedokončila jsem ji, ale psala jsem si dál deník. Pak jsem z nějakého důvodu měla trojky čtyřky ze slohů a konflikt s profesorkou češtiny. Druhé čtyři roky gymplu jsme ale měli jinou, milou a lidskou profesorku, a tak se stalo, že jsem nakonec čestinu šla sama studovat na peďák. Nakonec jsem nějakou dobu sama profesorkou češtiny byla. 

Když jsem začala víc cestovat, objevila jsem kouzlo a svobodu blogování. Prostor, kde se můžu vyjádřit k tomu, co zažívám na cestě, a tím z toho cestování mít ještě větší radost. Po mnoha letech a sedmi různých blozích jsem se rozhodla pro stránku s vlastní doménou. Je to jako nové, neprobádané dobrodružství svobody. Držte mi palce!

Nedávno se objevil formát eBooku, ucelené on-line formy textu a fotek v podobě, kterou mu dám přesně podle svých představ. Láká mě to a jsem zvědavá, jak se s tím popasuju. Chci v eBoocích propojit své zkušenosti z Indonésie s tím svým psaním. Takže se můžete těšit na pěkná .pdf plná příběhů, AHA momentů, zajímavostí a fotek. A třeba časem vznikne i nějaký papírový book.

Batik byl vždy se mnou

První krásnou látku jsem si koupila druhý den prvního pobytu v Indonésii, v roce 2008 na pláži ostrůvku Gili Meno (v době, kdy tam pod vodou ještě bylo království korálových útesů). Od té doby mě doprovázel modrobílý pruh látky na dalších výletech po světě. Byl v Argentině, Bolívii, Srbsku, Makedonii i v Norsku, ale v šedi pražských dní jsem na něj postupně zapomněla. 

Pak jsem během studií na Jávě dostala jeden zelený s kosočtverci k narozeninám od mé polské kamarádky Joanny. Splynul se mnou, jako by byl mou součástí. Stal se prostěradlem, ručníkem, utěrkou na slzy, šátkem, přehozem, sukní, šaty, kalhotami, taškou i piknikovým ubrusem, vždycky tak, jak jsem ho potřebovala. S Joannou jsme pak projely několik měst, kde se batik vyrábí — je to tradiční technika dekorace látky voskem zapsaná na seznam UNESCO, fascinující proces vyžadující velkou zručnost a trpělivost. 

Látka na první pohled

V roce 2015 jsem se vrátila na Jávu, protože v Praze nešlo vydržet (Indonésie vás někdy pohltí docela, nejsem rozhodně jediná). Pamatuju si, jak jsem ležela doma v Yogyakartě na posteli, nemocná a totálně zesláblá tím, jak jsem nevěděla kudy kam ve svém životě. Jen pár batiků, které jsem měla na dosah a na dohled mi říkalo, co je moje radost — mít po ruce tyhle jedinečné látky a používat je.

Toužila jsem propojit svůj život s Indonésií, a tak se zrodil plán nějaké batiky nakoupit a představit lidem v Česku ideu toho, že mít svůj osobní batik a využívat ho na různé způsoby je prostě skvělé. A tak se zrodil můj projekt BATIK HATI.

Nespasí to svět, ale mě nesmírně blaží pocit, když vidím, jak se (většinou) ženy probírají látkami a jsou v sedmém nebi a pak sáhnou po té první, kterou vzaly do ruky, a odnášejí si ji jako poklad. Navíc jak září, když se vidí v zrcadle, když se jim povedlo uvázat si šaty s kapsou. A za půl roku mi přijde fotka z dovolené: Krásná žena s batikem kolem ramen a za ní božský výhled. „Podívej, jak jsme se měli!“

Začala jsem organizovat akce a lidem představovat batik. Postupně se batiky staly součástí mých přednášek o Jávě, Indonésii a Konstantinu Bieblovi a kulturní fenomén batiku se stal i tématem mé bakalářské práce. Největší radost ale mám, když si můj milý Balijec vytáhne jeden z mých javánských batiků ze skříně proto, aby si ho obmotal jako sarong a šel se pomodlit k malému chrámku, který máme doma.

Srdeční záležitost

Kam až se mi Indonésie dostala do života, by mě před deseti lety absolutně nenapadlo. A batik jako jeden ze symbolů celé Indonésie už od sebe neodpářu nikdy. Proto jsem vybrala název Bati Hati, HATI totiž indonésky znamená ❤️, srdce.

Stále používám všechny svoje batiky. A ten zelený už je napořád součástí mě. Když jsem musela nechat roční dcerku po operaci na JIPce přes noc samotnou, zastupoval mě tam. Byl s námi celou dobu v nemocnici jako prostěradlo i hadr na utření čehokoliv, je se mnou, kdykoliv se potřebuju uklidnit a uzemnit. Mít svůj batik je něco jako mít parťáka na cestu. Zní to praštěně, ale za pokus to určitě stojí.