První příspěvek o mateřství…

… a holkám je už dva a půl roku a dva měsíce.

Začátečník je největší kritik. Nebo ještě větší je snad ten, kdo nemá zkušenost žádnou.

Myslím, že nejsem sama, kdo v době před dětmi ohrnoval nos nad mnoha projevy matek s pocitem, že mě se to přece netýká, já to zvládnu líp. Do momentu, kdy jsem poprvé začla na své dítě křičet, pořád říkat, co má dělat a v jednom kuse něco zakazovat. A pak se za to hluboce stydět. Jedno, jestli za to můžou těhotenské a poporodní hormony, únava nebo neodbytná potřeba být chvíli sama.

A není to jen toto, v čem jsem selhala. Taky jsem prohlašovala, že moje dítě přece nebude mít jednorázové plenky, abychom nezatížili planetu. A taky nebude mít tunu hraček a nebude čučet do obrazovek, jíst sladkosti a rozhodně nikdy junkfood. Navrch jsem se zhlédla v Montessori a respektujícím přístupu. No – to má stejný výsledek.

Zkrátka jsem si představovala, že moje dítě se bude vyvíjet v souladu s přírodou, ideálně pořád někde na výletě, bude spořádaně jíst se mnou pohanku a hrát si bude se dřevěnými kostkami a všechno po sobě bude uklízet. Ve všem budeme v souladu a já to celé zvládnu levou zadní i s podnikáním a doktorátem.

Jedním slovem trapas. Ale nemá cenu hledat příčinu toho, proč více či méně v těchto a dalších oblastech selhávám.

Otázkou je, je-li to opravdu selhání.

Jestli ta moje představa nebyla jen se(be)lhaní. Zkrátka jsem z venčí pochytala nějaké trendy a věci, které jsou všechny opravdu skvělé, ale já na ně nejsem připravená.

A je to vždycky ta lepší varianta?

  • Trvalo mi to chvíli, než jsem se smířila s nelátkovými plenami. Inu v garsonce už tak mám problém s věšením prádla.
  • Když měla Ayunka chemoterapii, koukání do mobilu na fotky a písničky byla naše oblíbená činnost. Viděla jsem na ní, že na chvíli zapomněla, že je jí zle.
  • Sama si někdy dám něco sladkého. A když vidím, jakou má Ayu radost ze zmrzliny, hlavně z červené, tak jí ji s chutí koupím. Nebo jí vyrobím doma makovou, ta je snad i zdravá 🙂
  • Gede jako dítě neměl žádné hračky, jeho rodiče na ně neměli peníze. Proto Ayunce neustále něco kupuje. Přijala jsem to, protože nemělo smysl proti tomu dál bojovat. Jemu to dělá radost, jí taky, tak proč do toho vnášet dusno. Navíc i v tomhle mi pomohla chemoterapie – tehdy jsem hračky začala nakupovat i já, abych Ayu aspoň trochu potěšila.
  • Respektující přístup se dařil, dokud se v období vzdoru dítě nezačalo projevovat tak, že probudilo cosi hlubokého, co si nesu předlouho v sobě: docela normální vztek, když něco není podle mě. Nojo, holt to tak je. Ale snažím se!

Tyhle a další důvody a proces vyrovnávání se s realitou mi dosud nedovolily napsat něco o tom, jaké to je být máma. Tedy – jak já to vnímám.

Ale tuhle, když obě holky usnuly, jsem se o tom rozpovídala. Třeba to má někdo podobně.

 

A mami, vím, že ta moje povídání neposloucháš, ale tohle si poslechni, možná Tě tam něco překvapí, možná i potěší!

 

 

Míša Tomanová
Propojuji kultury, českou a indonéskou. Indonésie naplňuje mou duši radostí a koluje i v žilách mých dětí. Mám ji denně doma na talíři (můj milý je kuchař z Bali). Ze srdce ráda o Indonésii vyprávím lidem (na přednáškách i na cestách). Z Indonésie vozím krásné tradiční látky BATIK a učím lidi, jak si z jednoho kusu uvázat třeba kalhoty. Můj příběh